
Nastal nám podzim, období lovu dravců, kdy velká část rybářské společnosti (až na zaryté specialisty či zaryté milovníky kapřího masa) odkládá kaprové pruty a všemožnými způsoby začíná pronásledovat štiky, candáty a jiné dravce. Je ta však také čas výlovů, čas, kdy se zúročují výsledky celoročního hospodaření na chovných rybnících a potocích. A právě tato činnost je však většinou našich členů vnímána poněkud okrajově, a to nejen na podzim. Pro mnoho z nás zůstane celoroční práce okolo chovu ryb, zakončená oním „podzimním výlovem“, jen něčím, co vnímáme jako nějakou neurčitou samozřejmost, která se nám občas nepříjemným způsobem připomene v podobě nějaké brigády, na kterou se jde s pocitem „už abych měl těch 15 hodin“. Jinak jde hospodaření organizace většinou jaksi mimo, jen tu a tam vnímáme, že se někde něco „loví“, ovšem velmi zbystříme, když se někde něco „vysazuje“ … A pak většinou začneme nadávat, co to zase dávají za mrzáky a chudáky (další označení pro podměrečné kapry ze slušnosti vynechám). Málokdo za tím malým kapříkem vidí ty hodiny a hodiny práce, krmení a jiné péče, chceme kapra na pekáč, a to hned. Že i ten malý kapr by mohl trochu vyrůst (pokud ho ovšem někdo nepraští klackem hned, jak dosáhne lovné míry), to už nás nezajímá, je to stále jako v bludném kruhu. A tak příště, až budeme mít v podběráku toho „dalšího chudáčka“, zkusme místo nadávání zpytovat své svědomí, zda jsme pro něho jakožto řádní členové rybářského svazu udělali skutečně všechno, co jsme mohli. A zkusme také za ním vidět i živého tvora, který nemusí za každou cenu skončit v kuchyni, pokochejme se jeho krásou a dejme mu šanci dokázat, že i za malého kapříka může vyrůst veliký kapr…