Oficiální stránky města Červený Kostelec

Vše začalo v sobotu 7. 11. 2015 v 7 hodin ráno. Drobný podzimní déšť pomalu zhášel poslední hořící dušičkové svíce na hrobech těch šťastnějších z nás, kteří už mají pozemský očistec za sebou. Z ranního šera se jak velká bílá rakev vynořila chrchlající dodávka a její motor škytl naposled u zadního vchodu do Divadla J. K. Tyla v Červeném Kostelci. Z útrob divadelní márnice se začaly ploužit bledé stíny herců divadelního souboru NA TAHU, kteří vyráželi na svoji třetí divadelní výpravu do slovenského Fiľakova na jejich Divadelní jeseň, s divadelním představením Dítě, pes a starý herec na jeviště nepatří aneb CYRÁNO. Bude to jejich cesta poslední?

Herci v pohřební náladě klopili oči zdrceni faktem, že za tři týdny od posledního představení si nenašli čas ani na jednu zkoušku a dnes ráno se jim opravdu na poslední chvíli podařilo odříznout režiséra, který se stylově pokoušel oběsit na tahu. Zatímco jedna část herců se snažila z nákladního vleku vyházet co nejvíc kulis a nahradit je lahvemi důrazně nedoporučovaného vína – patrně si název spolku NA TAHU vysvětlili méně divadelně – druhá část utěšovala režiséra slibem, že budou zkoušet cestou v autě. Vtom však ranní mlhu proťalo zoufalé zavytí a po něm nám oznámila nápověda, že to nejde, protože se jí při čtení za jízdy dělá špatně. V režisérově ruce se objevila břitva. Byl však odzbrojen dřív, než bylo jasné, zda ostří mířilo na krk jeho nebo nápovědy.

Bílá rakev si stěračema promnula oči a rozjela se směrem ke slovenské hranici. Režisér seděl vepředu, hlavu v oblaku zlého tušení, oči upřené do kalného podzimního rána, protkaného provazy deště a snažil se přes ponožky nacpané v uších neslyšet výbuchy hysterického smíchu za sebou. To nebozí herci patrně smutkem z neuskutečněné zkoušky dočasně zešíleli. Cesta pomalu ubíhala prosvětlena jen ohýnky cigaret při krátkých zastávkách mezi stojany benzínových pump. Jedinou změnou bylo, že hejno krkavců, které nás celou dobu doprovázelo, tušíc tučnou kořist, nahradilo blíže k maďarským hranicím stejně hladové hejno supů.

Konečně jsme dorazili na místo a pochmurný den proťal paprsek světla a naděje. To nás přišel s úsměvem panenky Marie přivítat místní kulturní dobrý duch, Miládka Bolyošová. Začalo svítat na lepší časy. Nejdříve nás vzala na báječný oběd a potom na ubytování do františkánského kláštera. Zlá moc halloweenu byla zlomena. Přivítal nás páter Stanko, náš dobrý známý z loňského roku a pohodu zkalil našim dámám jen fakt, že páter Rafael, františkánský Alain Delon, byl už odvelen na jiné místo. Snad to byl stesk ze zmařeného setkání nebo velebnost místa, nevím, ale konečně se podařilo udělat si čas na zkoušku. Režisérovi se štěstím rozzářila svatozář. Hned po zkoušce jsme se přesunuli do nám dobře známého divadla, a to nejen z předchozích návštěv, ale i proto, že díky socialistické výstavbě jsme v přesně stejných divadlech hráli i v Lučenci a Brezně. Po mírných technických obtížích, kdy jsme nápovědu a řidiče museli narychlo přeškolit na zvukaře, konečně začalo představení.

Dušičkové prokletí se rozplynulo ve smíchu a potlesku báječných diváků. Sešla se jich určitě stovka a bavili se zrovna tak dobře, jako herci na jevišti. Opona, konec, zvonec. Dobojováno a opět zvítězily obě strany. Poté proběhla příjemná debata se členy místních ochotnických souborů kořeněná teď již vítanými sklénkami vína, opět gurmánská večeře a pak nastal čas režisérského štěstí. Návštěva pivnice, neboli vinného sklépka Miládčina manžela Attily, kde při mnoha sklenicích výborného maďarského vína, zajídaného sýrem a uzeným masem od Vacků ze Studnice, jsme všichni vstoupili do ráje.

Ráno snídaně v klášterním refektáři, připravená pečlivou rukou Miládčinou, krátké, ale upřímné rozloučení a vyrazili jsme směrem k domovu. Teď už ovšem ne posmutnělou bílou rakví, ale bělostným raketoplánem, který místo havranů provázeli labutě, mírové holubice a nebýt Karel Gott nemocen, jistě by nechyběl ani zlatý slavík.

Doviděnia bratia slovaci, bolo nám s vámi pekně, majtě sa dobre a něch žije divadlo.

Reportáž psanou na tahu sepsal kostelecký Fučík, Vlastik Klepáček