Gustav Vacek – historický malíř
Jedním z význačných umělců narozených v Červeném Kostelci je Gustav Vacek (Watzek). Narodil se 21. srpna 1821 v čp. 44, naproti kostelu, v rodině zámožného červenokosteleckého kupce Františka Vacka.
Mládí a studia
Od roku 1827 do roku 1830 chodil do kostelecké farní školy, v letech 1830–1832 do německé školy v Broumově, v letech 1832–1836 byl žákem broumovského klášterního gymnázia. V letech 1835–1840 studoval na pražské Akademii výtvarných umění. Byl žákem Františka Tkadlíka (1786–1840). Po jeho smrti studoval, pravděpodobně soukromě, v ateliéru Kristiana Rubena (1805–1875).
Profesor František Tkadlík byl skvělý kreslíř a vyznavač nazarenismu (uměleckého směru čerpajícího z náboženské tematiky a inspirujícího se uměním středověku a rané italské renesance), žáky vedl k přesné kresbě a ukázněné kompozici. Profesor Kristian Ruben, autor historických obrazů, vštěpoval studentům zásady romantismu. Oba malíři si zřejmě talentovaného adepta akademického malířství oblíbili, neboť Tkadlík si jej vybral ke spolupráci na obrazech pro kostely v Kostelci nad Orlicí a Rychnově nad Kněžnou a pod dohledem Rubena později namaloval, mimo jiné, obrazy pro kostely v Hluboké nad Vltavou a ve Svatém Janu pod Skalou u Berouna.
V druhé polovině roku 1837 a na počátku roku následujícího se mladý adept akademického malířství Gustav Vacek v Kostelci zřejmě setkával s budoucí významnou českou spisovatelkou Boženou Němcovou. Setkání na něho hluboce zapůsobila. Vackův údajný dívčí portrét spisovatelky zaujímal významné místo na stěně pokojíku malířova domu. Když vyšla v roce 1856 Němcové povídka Chudí lidé, pro niž byla inspirována svým nedlouhým pobytem (září 1837 – duben 1838) v Červeném Kostelci, v domku kupce Hůlka poblíž náměstí naproti faře, nakreslil Vacek a až do své smrti pečlivě opatroval kresbu Hůlkovy (v povídce Hlouškovy) rodiny u stolu pod oknem s výhledem na kostel.
Gustav Vacek rád a často cestoval. Už během studií prošel například se svým přítelem, pražským kreslířem a mědirytcem Konrádem Wiesnerem (1821–1847), Jizerské hory, později Jiráskův kraj (včetně Broumovska) a Sudety. V následujících letech podnikal cesty za významnými uměleckými sbírkami, důkladně se seznamoval s díly světoznámých obrazových galerií, tvořil kopie děl slavných malířů. Roku 1850 pobýval ve Vídni (vydal se tehdy i do Alp), v letech 1854 a 1855 v Mnichově, v roce 1857 v Drážďanech a Berlíně. Studijní cesty ho přivedly i do Paříže, kde byl kratší čas žákem Gustava Couberta. Aby pronikl do tajů malby vlámského malíře Anthonya van Dycka, zhotovil si údajně dokonalé kopie některých mistrových děl (Neapol a šest portrétů členů rodiny prince Orleánského).
Po studiích na akademii (1836–1844) Vacek žil a pracoval střídavě v Praze a Červeném Kostelci, od konce padesátých let až na výjimky v Kostelci. V rodném městě si dal podle vlastního architektonického návrhu postavit prvním městským stavitelem Hermanem Regnerem výstavný „dům v řeckém slohu“ (čp. 34) a později k němu nechal přistavět zahradní ateliér, „velkou slunnou zahradu za domem dal proměnit ve vkusný anglický park“. V prvním tvůrčím období (do konce padesátých let) se věnoval zejména ztvárňování světských motivů, ve druhém se zabýval ponejvíce tematikou náboženskou a církevní.
Tvorba
Gustav Vacek je znám zejména jako autor řady oltářních obrazů. Namaloval je mj. pro kostely v Červeném Kostelci, Rtyni v Podkrkonoší, Náchodě, Trutnově, Olešnici v Orlických horách, Hradci Králové, Chlumci nad Cidlinou, Smidarech, Pardubicích, Poděbradech, Libštátě, Čimelicích, ve Velké Jesenici nebo na Boušíně. Vacek v nich nezapřel vynikajícího figuralistu a portrétistu. Dařilo se mu vystihovat různé lidské typy, kladl v nich důraz na vážnou a přísnou krásu, ušlechtilost linií a tvarů, harmonický soulad, vznešenost, kontrast světla a stínu.
Gustav Vacek se zabýval rovněž restaurováním obrazů, knižní ilustrací (spolu s J. Mánesem, K. Svobodou, R. Müllerem, A. Knöchlem a dalšími ilustroval Sbírku českých národních písní s rytinami a nápěvy z roku 1845), malbou žánrovou, figurální (na objednávku Ferdinanda I. Dobrotivého namaloval roku 1854 obraz Starý ovčák a jeho syn, na základě konkurzu vytvořil pro zasedací síň pražské Staroměstské radnice obraz Františka Josefa I. aj.) a portrétní. Jeho dokumentárně důkladné, střízlivé, věcné a věrné podobizny prozrazují umělcův pozorovací talent, schopnost vystihnout charakter portrétovaných osob. Patřili k nim například kostelecký děkan P. František Kerner, litoměřický biskup, náchodský rodák František Hurdálek, kostelecký lékař František Šupich, jeho žena, doktor Jelínek, osobní lékař kněžny Zaháňské, Vackův starší bratr Leodegar, královéhradecký biskupský vikář. Dochovaly se také mj. autorův nedokončený autoportrét ze studentských let i již zmíněný domnělý portrét mladé paní Němcové z doby jejího pobytu v Kostelci.
O umělcových mimořádných kreslířských schopnostech svědčí dochované kresby. Vacek pro ně čerpal náměty z Bible a církevních dějin, k častým motivům jeho kreseb patří také postavy poutníků, flétnistů, pištců, zbrojnošů a různé žánrové výjevy.
Pozdní léta
Na počátku roku 1858 Gustav Vacek vážně onemocněl. Stálé fyzické a duševní vypětí oslabily malířovi zrak, způsobily vážnou nervovou chorobu. Vacek musel zanechat malování, vrátil se do Kostelce a na radu lékařů podnikal cesty do Krkonoš, Kladska, Horního Slezka a Pruska. Zotavoval se. Přechodného zlepšení zdravotního stavu v první polovině šedesátých let využil k namalování monumentálního obrazu Křest Bořivoje, určeného k oslavám milénia křesťanství v Čechách (1863).
Osudová rána ho postihla v roce 1866. Ve Vackově domě byl zřízen lazaret pro pruské vojáky a později zabrala dům pruská vojenská posádka. Vojáci tehdy zničili nebo zcizili mnoho Vackových obrazů, kreseb, skic, studií a náčrtníků. Ani to však umělce nezlomilo. Téhož roku se vrátil do Prahy, v následujícím roce provedl podle návrhu svého přítele ze studií, tehdejšího ředitele akademie Josefa Matyáše Trenkwalda (1824–1897), v karlínském kostelu svatého Cyrila a Metoděje rozměrnou fresku Kristus povolává prvé apoštoly, rybáře Petra a Ondřeje a vytvořil několik portrétů.
Zhoršující se oční choroba a nezdařená operace však v roce 1871 umělce donutily k definitivnímu návratu do Červeného Kostelce. Závěr jeho života byl tragický. Téměř zcela oslepl, sužovala ho nervová a srdeční choroba. Z utrpení jej vysvobodila teprve smrt. „Gustav Watzek, malíř historický“, jak se podepsal na list domovský vystavený v roce 1867 obcí Červený Kostelec zemřel 1. října roku 1894 a byl pochován do rodinné hrobky na červenokosteleckém hřbitově.
Pozůstalost
V malířově bohaté pozůstalosti se dochovalo mnoho obrazů, kartonů, skic, kreslířských a malířských studií, osobních předmětů. Řada Vackových obrazů je dosud součástí kostelních interiérů, další jsou zřejmě v majetku soukromých osob. Pražská Národní galerie vlastní Vackův obraz Malíři na cestách (1852), kresbu Upřímnost nad krásu a patřila jí též kresba Madona mezi svatými.
Přes padesát umělcových prací, různých listin, daguerrotypií, fotografií a trojrozměrných předmětů bylo vystaveno v tzv. Vackově koutku červenokosteleckého vlastivědného muzea, otevřeného v bývalé městské spořitelně v květnu 1939. Avšak řada zmíněných prací, respektive předmětů, byla vystavena již dříve, a to rovněž ve Vackově koutku kulturního stánku města Červeného Kostelce na Výstavě Náchod 38, uspořádané ve dnech 19. června – 15. srpna 1938. Vackovy obrazy, kresby, studie a skicy byly vystaveny také na výstavě uspořádané v červenci 1950 v Červeném Kostelci.
Po zlikvidování červenokosteleckého muzea byla část jeho sbírek, včetně některých z Vackovy pozůstalosti, převedena do fondu Okresního muzea v Náchodě. V jeho sbírkách se tak nachází několik desítek kreseb, studií a skic, Vackův křestní a úmrtní list, malířova korespondence a korespondence jeho příbuzných, doklady Vackova členství v pražském Spolku svatého Lukáše, jeho poznámky apod.
Ne všechny sbírky kosteleckého muzea však byly do Náchoda odvezeny. Řada Vackových prací se pravděpodobně ocitla v soukromých rukou, význačný konvolut jeho děl byl po řadu let ukryt ve velké dřevěné bedně a v malované truhle na půdě zdejší staré radnice, kde byl na jaře roku 1984 nalezen pracovníky českoskalických muzeí. Bezmála dvě desítky obrazů, několik malířských studií a stovka kreseb byla převezena do České Skalice, ošetřena a v roce 1991, od 3. do 17. listopadu, vystavena v Domku Boženy Němcové. Tehdy byly také Vackovy práce formálně předány městu Červený Kostelec. K jejich skutečnému předání však došlo až v roce 2000, respektive 2001. V roce 2000 se staly základem pro stálou expozici vytvořenou v části podkroví Domku Boženy Němcové.
Hodnotný, početný soubor Vackových kreseb, kartonů, studií, skic, rodinných a dalších písemných památek a fotografií se podařilo v devadesátých letech 20. století soustředit rovněž červenokosteleckému Muzejnímu kroužku, nástupci v třicátých letech vzniklého Musejního spolku pro Červený Kostelec a okolí. Z uvedených nesoukromých sbírek, s výjimkou sbírek Národní galerie, jsme také vybrali práce pro tuto výstavu, konanou u příležitosti 180. výročí narození červenokosteleckého rodáka Gustava Vacka, „malíře historického“, nebo také, jak se sám někdy tituloval, „malíře v oboru historie činného“. Dodejme snad jen tolik, že za malbu historickou byla v době Vackova života považována tvorba, která se „obírala thematy náboženskými“.
PhDr. Vlastimil Havlík, září–říjen 2001, úpravy dělení do tematických bloků: Tomáš Kábrt