Události r. 1942 na Končinách a Bohdašíně

Jen s jejich pomocí…

Z historických pramenů sepsal Štěpán Nosek (doporučená literatura k tématu viz příloha)

Výložky, světlice, samopaly v bílých rukavičkách, vlčák povlávající na ochranném rukávu figuranta, pionýři, projevy o boji proti fašismu, činovníci v diagonálně pruhovaných vázankách, jimž se z úst unaveně řinul sterilní jazyk, který toho už ze své přirozenosti více zakrýval než říkal, slova vysílačka Libuše, záhadné jméno Potůček-Tolar, které v hodinách občanské nauky v podání obrýleného soudruha učitele (věděl Gustáv Husák že měl svůj dokonalý klon?) znělo spíš jak z legend o zakládání KSČ – to jsou nepřípadné obrazy z dětství, které se mi vybaví, když si vzpomenu na bohdašínské pietní akty z 80. let.

Teprve mnohem později – snad až někdy kolem třicítky, tedy více méně ve věku hlavních postav dramatu z června 1942 – mne začaly zaměstnávat poněkud jiné, přiléhavější obrazy. Ale jak je to vlastně s tou přiléhavostí? Lze si některé věci skutečně „představit"?

A kdy vlastně celý příběh začíná? Na sklonku roku 1939, kdy se tehdy dvacetiletý Jiří Potůček, původem z Brunecku v Jižním Tyrolsku a Vranova u Rokycan (dnes Břasy), zaměstnanec Baťova závodu s talentem na jazyky, rozhodne vstoupit do československé zahraniční armády? V lednu 1940, kdy byl ve Francii vyškolen jako vojenský telegrafista? Na podzim roku 1941, kdy je v Anglii vybrán „pro plnění zvláštních úkolů v nepřátelském týlu" a podroben speciálnímu výsadkářskému výcviku? 29. prosince téhož roku, kdy nad ránem spolu se svým velitelem Alfredem Bartošem a Josefem Valčíkem jako člen paravýsadku Silver A – jen několik minut po skupině Anthropoid, jejímž úkolem je atentát na říšského protektora – vyskakuje z halifaxu a přistane se svým padákem nedaleko Senic u Poděbrad?

Té noci opodál dopadá i výstroj včetně bedny s vysílačkou nazvanou Libuše, se kterou nejmladší člen výsadku, jemuž byly londýnskou exilovou vládou svěřeny hlavně zpravodajské a organizační úkoly (má mj. obnovit tehdy ochromené radiové spojení s domácím odbojem) a jehož působištěm se má stát Pardubicko, spojí svůj osud doslova až do posledních dní. Po několikadenních peripetiích se s pomocí prvních spolupracovníků na záchytných adresách Jiří Potůček (s krycím jménem Alois Tolar) a Alfred Bartoš u Pardubic šťastně shledávají s Josefem Valčíkem i s radiostanicí. Vysílačku ukrývají ve strojovně lomu Hluboká v Dachově u Miřetic. První spojení s Vojenskou radiovou ústřednou v Londýně navazuje radista Potůček 15. ledna 1942 (všichni tři výsadkáři jsou ihned nadšeným londýnským ústředím povýšeni, Potůček na rotmistra). Bartoš a Valčík začínají – víceméně nezávisle na sobě – budovat mnohačetnou síť kontaktů na Pardubicku; Potůček střídá úkryty poblíž Hluboké, kde noc – s přestávkami až do 10. 6. – přijímá instrukce z Londýna a odkud vysílá šifrované zprávy o činnosti odbojových organizací, vojenské Burdychovo stavení ha Končinách a hospodářské depeše, ale i podrobnosti o atmosféře a každodenním životě v protektorátu (ty měly sloužit při výcviku budoucích výsadkářů). Postupně Bartoš i Valčík obdivuhodně úspěšně navazují kontakty s některými dalšími parašutisty na území protektorátu včetně členů skupiny Anthropoid a také pražskými odbojovými organizacemi. V březnu pak s jedním ze Tří králů, štábním kapitánem Morávkem (a jeho prostřednictvím také s klíčovým agentem Paulem Thümmelem). Spolupracují rovněž se sokolskou odbojovou organizací Jindra, jejíž členové sehráli rozhodující úlohu v atentátu na Heydricha.

Vzhledem k tomu, že vysílání Libuše provázejí občas technické potíže, uvažuje Alfred Bartoš o opatření náhradních vysílaček. O pomoc žádá – prostřednictvím pražských Sokolů – ilegální sokolskou organizaci S 21 B. A tudy vede cesta do Jestřebích hor a na Červenokostelecko. Tajnou odbojovou skupinu 1. okrsku Podkrkonošské župy Jiráskovy vede učitel Josef Schejbal z Malých Svatoňovic. Poprvé sem Alfred Bartoš – v doprovodu Josefa Valčíka – přijíždí 8. března 1942. Jak píše Zdeněk Jelínek v publikaci Operace Silver A (nejnověji 2010), za pomoci technického úředníka Jaroslava Vokatého z Č. Kostelce, telegrafního dozorce Jana Balatky z Úpice a radiomechanika Jaroslava Merty ze Rtyně (všichni později v souvislosti s heydrichiádou zahynou) byla ve svatoňovické měšťanské škole sestrojena náhradní vysílačka. Uschována byla prozatím u učitele Ladislava Satrana na půdě obecní školy v Bohdašíně u Červeného Kostelce (zřejmě třikrát ji sem na jaře roku 194.2 přijel vyzkoušet Jiří Potůček, naposledy týden před atentátem).

Počátkem března přišla první krize spojená se zatčením několika spolupracovníků z Pardubicka. Ne: šťastnou souhrou náhod je odhalena Valčíkova konspirativní existence a je nucen Pardubice okamžitě opustit. V dubnu je pak Bartošem převelen do Prahy, kde se spolu s Kubišem a Gabčíkem podílí na přípravách k atentátu na Heydricha. Tou dobou již gestapo pátrá po tajné vysílačce, kterou zaměřilo v trojúhelníku Chrudim–Seč–Hlinsko. Jiří Potůček se proto na čas přemisťuje do Bohdanče, ale později opět vysílá z lomu Hluboká. V polovině dubna se Jiří Potůček stěhuje do Švandova mlýna v Ležákách, vysílačka zatím zůstává ukryta v Hluboké. Členové výsadků Anthropoid, Out Distance a Silver A spojí své síly k přípravě (neúspěšného) bombardování plzeňské Škodovky. Fatálním bodem obratu se stává 27. květen 1942, den úspěšného atentátu na Reinharda Heydricha.

Čtvrtého června, uprostřed druhého stanného práva vysílá Potůček do Londýna podrobnosti o atentátu, 6. června přijímá vzkaz: „Od prezidenta. Těší mne, že udržujete spojení, a děkuji vám vřele." Prostřednictvím sokolských odbojářů vědí Potůček a Bartoš o úkrytu parašutistů v kryptě nespecifikovaného pražského kostela. 10. června stěhuje Jiří Potůček vysílačku Libuši – na necelý týden – do úkrytu v Ležákách. Nastává největší otřes – Karel Čurda přichází do ústředí gestapa v Petschkově paláci udat parašutisty zapojené do atentátu i jejich spolupracovníky; ve své výpovědi uvede i manžele Krupkový, nejbližší spolupracovníky parašutistů v Pardubicích. Potůček spěšně opouští úkryt v Ležákách. 18. června zasahují gestapo .a SS proti parašutistům v cyrilometodějském kostele v Resslově ulici. Mezi obětmi je i Josef Valčík. Probíhá rozsáhlé zatýkání na Pardubicku, jsou zatčeny desítky spolupracovníků Silver A. 21. června byl u bytu Krupkových gestapem překvapen Alfred Bartoš a po marném útěku si bere život! Tři dny nato byly vypáleny Ležáky, kde se dříve ukrýval Jiří Potůček. Všichni dospělí (nejmladší dívce nebylo ještě 16 let) byli popraveni, drtivá většina dětí zahynula v plynových vozech v Chelmnu.

Mezitím se – někdy mezi 18. a 20. červnem – přesunuje Jiří Potůček s radiostanicí do Bohdašína, do dočasného úkrytu v obecní škole pod jedním z hřebenů Jestřebích hor. Jak píše Pavlína Nývltová ve své přelomové knize o působení J. Potůčka na Červenokostelecku Příběh odvahy a zrady (2007), přes den se skrývá v bytě sedmadvacetiletého řídícího učitele Ladislava Satrana, člena sokolské skupiny S 21 B, v noci vysílá ze školní půdy. Velmi záhy však gestapo Potůčkův signál zaměřilo, 26. června zachytila radiová zaměřovači služba jeho úplně poslední šifrovanou depeši pro Londýn: „Ležáky u Vrbatova Kostelce (Skuteč), kde jsem byl se svou stanicí, srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe. (...) Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví...“ Tlak, kterému byli obětaví spolupracovníci Silver A z Podkrkonoší, dobře obeznámení s vlnou zatýkání v Pardubicích a osudem Ležáků, vystaveni, byl obrovský: Ladislav Satran, podle některých svědectví v těchto dnech silně rozrušený, dobře věděl, že situace Jiřího Potůčka v Bohdašíně je neudržitelná. Začíná – spolu se svými přáteli – improvizovat. S prosbou o pomoc se zajištěním parašutistovy nové totožnosti a vyhledáním nového úkrytu osloví 27. června přímo v ordinaci dr. Viléma Dvořáčka, obvodního lékaře ve Rtyni v Podkrkonoší, bývalého důstojníka československé armády. Lékař se však přímé odpovědi vyhne a se vším se svěří svému švagrovi, rtyňskému Němci, četníku a členu NSDAP Franzi Beierovi. Jeho udání, které o dva dny později dorazí do služebny hradeckého gestapa, je počátkem konce členů odbojové skupiny i rotmistra Potůčka.

V ranních hodinách 28. června vystupňuje obavy podkrkonošských odbojářů rozsáhlé pátrání po vysílačce v oblasti Jestřebích hor. Protentokrát neúspěšné. Je jasné, že Jiří Potůček musí z Bohdašína pryč: v těžké chvíli přichází dobrá zpráva, vzkaz od červenokosteckého učitele Václava Hejny, že se Potůček bude moci skrýt v Doubravici u Dvora Králové u řídícího učitele, sokolského odbojáře Karla Ježka. Bratr manželky Ladislava Satrana, rolník Antonín Burdych (37 let), navrhne, že Jiřímu Potůčkovi poskytne provizorní přístřeší ve svém stavení v nedaleké osadě Končiny – na dva tři dny, než bude zajištěn nový úkryt v Doubravici. Potůček se na Končiny stěhuje tentýž den. Nachází útočiště v tajné skrýši na obilí, malé místnosti bez oken se stropním vchodem, kterou si Burdychovi na Končinách zřídili mezi obytným prostorem a stodolou svého statku. O jeho pobytu vědí Burdychova šestatřicetiletá manželka Milada, jeho rodiče Antonín a Josefa; synové hospodáře, osmiletý Antonín a dvanáctiletý Vladimír, neměli o Potůčkovi tušení.

V pondělí 29. června dorazí na služebnu královéhradeckého gestapa Beierovo udání. Jedna indicie začne vysvětlovat druhou – Satranovo jméno padlo nejspíše již při výsleších pardubických spolupracovníků Silver A –, a tak když se následujícího rána, v úterý 30. června, objeví desítka hradeckých gestapáků s policejním psem na červenokostelecké četnické stanici, vše se odehraje s drtivou logikou. Ladislav Satran byl gestapem překvapen během dopolední přestávky; podle některých zdrojů byl – poté co gestapo marně pátralo po skrytém parašutistovi a vysílačce ve školní budově – týrán ještě na Bohdašíně, posléze byl převezen na stanici v Červeném Kostelci, kde byl krutě vyslýchán. Mezitím jsou na stanici odvlečeni někteří další Satranovi spolupracovníci. Teprve kolem třetí hodiny odpolední – je příznačné, že po válce se gestapáci, ale bohužel i někteří čeští Četníci snažili ve svých výpovědích Satranovo utrpení relativizovat – se podařilo ztýraného Ladislava Satrana donutit k tomu, aby sdělil místo úkrytu Potůčka na Končinách. Gestapo okamžitě zmobilizovalo četníky a osada Končiny byla obklíčena.

Končiny, idylická polosamota na vrchu nad Červeným Kostelcem s výhledy na Krkonoše i Orlické hory a přilehlým lesem, je místo, které ostře kontrastuje s událostmi, které se tu mají stát. Gestapáci Antonína Burdycha mladšího a jeho ženu zastihli při práci na poli za jejich stavením. Ani po násilném výslechu mladého hospodáře se jim nepodařilo zjistit, kde se nachází parašutistův úkryt; Antonín Burdych využil chvilkové nepozornosti policistů a dal se na útěk ze svahu dolů směrem k lesu. Pronásledován střílejícími gestapáky – střelbu na výzvu gestapa zahájili i opodál stojící četníci – padl zraněn několika ranami na spodním okraji blízkého lesa. Co asi běželo hlavou ukrytému Potůčkovi, který musel vše velmi dobře slyšet? Nakonec se gestapu podařilo polohu úkrytu určit, záhadou však zůstal jeho vchod. Bitím přinutili Antonína Burdycha staršího (jeho manželka v té době patrně přebývala na Bohdašíně), aby jim ukázal přístupovou cestu na půdě. Když se gestapáci blížili ke vchodu v podlaze půdy, poklop se náhle otevřel a před nimi se objevil Jiří Potůček. Několikrát vystřelil z pistolí v obou rukou a vyskočil z půdního vikýře. Dlouhým skokem se ocitl za stavením a pod palbou gestapa i četníků vyrazil směrem k žitnému poli, které jeho únik směrem k jihu velmi dobře krylo.

Antonín Burdych, nejmladší syn hospodáře z Končin, ve své rukopisné vzpomínce píše: „V úterý jsem se vracel v pozdních odpoledních hodinách ze školy v Červeném Kostelci vzdálené 2 km. Tehdy se učilo do 15. července, kdy teprve začínaly prázdniny. Cestou domů jsem se těšil na borůvkové knedlíky, borůvky jsem si den předtím nasbíral a poprosil maminku, aby mi je uvařila, protože jsem je měl nesmírně rád. Byl jsem asi 500 m od domova a cestu mí ještě dělil průchod lesem dlouhým 150 m. Vtom jsem uslyšel rány, které mi připomínaly házení fošen z auta na zem. Vzápětí ke mně přibíhal od Končin četník a křičel na mě, jestli jsem neviděl utíkat muže jen v kalhotách, košili a bosého. Odpověděl jsem, že ne, a byl jsem hrubě a sprostě odbyt. Bylo mi divné, co se to děje. Když jsem posléze došel k lesu, utíkal mi již naproti bratr Vladimír, který celé to drama u nás zažil na vlastní oči, a oznamoval mi, co se u nás stalo. Vůbec to moje osmiletá hlava nechápala. (...) Nikdy nezapomenu na tu cestu lesem, která byla zbrocena krví z tatínkových ran. Když jsme přicházeli k domovu, našli jsme před domem na zemi v křečích a srdečním záchvatu maminku, se kterou jsme už nikdy nemohli promluvit. Dům už byl prázdný." Antonín Burdych podlehl zraněním při převozu do Červeného Kostelce na zemědělském voze. Spolu s jeho ženou byl zatčen i jeho otec, zraněný během Potůčkova úniku z půdy. Nakrátko se pro oba vyděšené chlapce stala nadějí jejich babička, která se vrátila z Bohdašína, kde gestapo dopoledne zatklo její dceru a zetě – i ji ale brzy odvezlo policejní auto.

Ještě téhož večera i v průběhu následujících dnů probíhalo na Červenokostelecku nelítostné zatýkání – zatčen byl Josef Schejbal, vedoucí S 21 B, učitelé Václav Hejna, Josef Geisler a Karel Ježek, konstruktéři záložní vysílačky a další spolupracovníci Bartoše a Potůčka. Kostelecké Končiny a Bohdašín měl stihnout osud Lidic a Ležáků. Že se tak nakonec nestalo, bylo dáno souhrou okolností, významnou roli v tom sehrál náchodský policejní rada dr. Jan Chudoba.

Jiří Potůček unikl. Neomylně mířil na Pardubicko, do kraje, který důvěrně znal. V osadě Pastviště u Řešetovy Lhoty mu jídlo a důležité improvizované obutí poskytli manželé Stolínovi. Zajímavě vzpomínala na podobu Jiřího Potůčka Ludmila Stolínová, bývalá prodavačka látek. „Byl moc hezký, vyšší, statnější postavy, opálený a měl krásné zdravé zuby. Měl na sobě pěknou hedvábnou proužkovanou košili, s krátkými rukávy a světle béžové kalhoty [z jiných svědectví víme, že pumpky] z drahé vlněné látky ‚fresko‘.“ Jak se píše ve studii Libora Pařízka v nově okomentovaném vydání Jelínkovy knihy Operace Silver A, ve které se Potůčkův neohrožený a rychlý útěk pokusil zrekonstruovat, pohyboval se Potůček dále po trase Studnice–Dolsko–Běleč. Již večer 1. července byl spatřen u obce Stéblová před Pardubicemi. Následujícího rána se při hledání jednoho ze svých známých, který byl mezitím zatčen, obrátil v Rosicích nad Labem na nepravého člověka. Ten ho okamžitě udal na místní policejní stanici. O hodinu později byl Jiří Potůček zastřelen českým četníkem, když vyčerpaný zoufalým útěkem odpočíval pod stromem v dubovém hájku u Trnové u Pardubic. Tam, kde hledal záchranu, našel nakonec poslední člen výsadku Silver A a poslední parašutista, který se podílel – jako telegrafista – na atentátu na Heydricha, svou smrt.

Navečer ještě téhož dne je u pardubického Zámečku, místní ubytovny schutzpolizei, zastřeleno čtyřicet spolupracovníků Silver A z Pardubicka. Týden nato, 9. července bylo na stejném místě popraveno 15 spolupracovníků parašutistů z podkrkonošské skupiny S 21 B včetně Josefa Schejbala, Milady, Josefy a Antonína Burdychových a manželů Satranových. Čas od času se setkávám s tvrzením, že domácí odboj během druhé světové války postrádal patřičnou sílu a vitalitu. Jmenný rejstřík Jelínkovy knihy, tzn. především seznam těch, o kterých Jiří Potůček mluvil ve své poslední depeši, lidí, s jejichž pomocí mohli parašutisté na Pardubicku a Červenokostelecku v protektorátu pracovat, čítá desítky stovky jmen. Je to málo?

Čtyři otázky pro Antonína Burdycha

Antonín Burdych (*1934) ve svých osmi letech zažil okamžiky, jež bolestně ovlivnily celý jeho život. Po svých rodičích nezdědil jen podobu, ale i energii a přívětivost.

Jak vypadal život na Končinách před červnem 1942?

Končiny byly čistě rolnická osada. Měli jsme malé hospodářství, dvě kravky, tři hektary pole, louky, pěstovali jsme hlavně žito, řepu, pořídili jsme také mlátičku, se kterou jsem pomáhal, když jsem přišel ze školy. V zimě se postavil tkalcovský stav uprostřed jediné obytné místnosti, kde se rovněž spalo, a tkal se kanafas. Můj děda s tatínkem chovali na Končinách také včely. Celkem tu bylo kolem šestadvaceti obytných domů, hospoda Na vyhlídce, kterou měl můj děda na čas v nájmu, do obchodu se chodilo do Červeného Kostelce, končinské děti většinou chodívaly do školy v Horním Kostelci či na Bohdašíně, ale mne tehdy rodiče přihlásili do školy ve městě. V červnu 1942 jsem chodil do druhé třídy.

Vy a váš starší bratr jste samozřejmě nevěděli, že se ve vašem domě skrývá parašutista, přesto jste, jak jste někde zmínil, určité tušení měl.

Ano, ani v nekritičtějších dnech jsem na rodičích ani na babičce a dědovi nezpozoroval žádnou změnu na jejich veselé povaze. Ale něčeho jsem si všiml pár dní předtím, než se to vše u nás odehrálo, během návštěvy mého strýce Ladislava Satrana u nás. Já jsem se s ním tehdy pokoušel podělit o nějaké své dětské radosti – dědeček nám tehdy před domem chytal stehlíky a čížky a choval je mezi dvojitými okny –, ale on mi nevěnoval žádnou pozornost, takže jsem vytušil, že něco není v pořádku.

Jaký byl váš osud po 30. červnu 1942?

Když jsme se rozloučili s babičkou, kterou odvezlo gestapo, přišla si pro nás teta Térová z Červeného Kostelce. Po prázdninách se mne ujal můj nevlastní strýc se svou ženou, od té doby jsem bydlel u nich, v tehdy nově postavené vile ve Rtyni v Podkrkonoší, kde měl můj strýc textilní obchod a kde už žiji sedmdesát let. Vladimír zůstal u Térových v Kostelci. Ve Rtyni jsem pak v září nastoupil do třetí třídy. Po základní škole jsem se přihlásil do lesnického učiliště a pak – podobně jako můj bratr – do střední lesnické školy v Trutnově. Po maturitě jsem pracoval na pile, později jako vedoucí, až do roku 1968, pak jsem pracoval jako lesní technik na polesí a skončil jsem ve Rtyni v Krkonošském nábytku, kde jsem pracoval až do penze. Bratr se po škole odstěhoval do Krušných hor, kde působil na několika místech v myslivně, dožil se šestašedesáti let.

Jaký byl Jiří Potůček podle toho, co o něm víte?

Josef Šála, Potůčkův přítel z dětských let, mi říkal, že se s Potůčkem sešel na začátku okupace v Brně, a když míjeli tamější úřadovnu gestapa, říkal mu Potůček, že se mu dělá špatně z toho, co se děje. Zdá se mi, že to byl velmi zodpovědný člověk, podle všeho žádný mluvka, prostě charakter, který se pro svou úlohu velmi hodil.

Publikováno v: Výčepní list č. 23, příloha Litera, 2012

Literatura Typ: PDF dokument, Velikost: 307.25 kB

Pro zvětšení klikni na fotografii